Ve čtvrtém kole chytal Boxer, který se k nám do oddílu přidal před půl rokem. Dovedl ho Ďůlek, byli to totiž spolužáci ze školy. Boxer je z nás nejvyšší a má plavé, nakrátko ostříhané vlasy. Boxer byl zpočátku nesmělý a chvíli mu trvalo, než mezi naši partu zapadnul. Přezdívku dostal na táboře, kde jsme také zjistili, že je velmi silný – rád pracuje na svém těle a tak pravidelně posiluje. Boxer nezkazí žádnou legraci a často nám vypráví různé vtipy a vymýšlí blbiny, často ale taky na schůzkách vyrušuje. Boxer dnes neměl svůj den a takto jsme ho viděli poprvé. Zavázal si na oči šátek a zcela bez energie se pustil do hry. Až v tento okamžik jsem si uvědomil, že Boxer se dnes nechal vyřadit z každého kola, jako první. Všímavost – jak důležitá vlastnost to ale je, pomyslel jsem si. Tolik věcí jsem předtím přehlížel, až mě to samotného překvapilo. Když hra začala, všichni byli natěšeni, ovšem Boxer hrál jaksi bez energie. “Tak hrááááj, Loudo”, zakřičel na něj Mourek. “Že mě nechytíš?!” křičeli na něj i ostatní kluci s úsměvem na tváři. Boxer ovšem jen tiše stál u stolu a do hry se moc neměl. “Tak budeš hrát, nebo ne?”, zakřičel na něj vyčítavě Vajda, jenže Boxer, jako by tu s námi vůbec nebyl. Když jsem se na něj lépe podíval, všiml jsem si, že se mu začala třást brada – ihned jsem poznal, co se v něm dějě – chtělo se mu brečet, ale dělal všechno proto, aby to na něm nebylo poznat. “Viš co, Boxere, ty raději nehraj. Jdi se léčit”, zakřičel na něj Šikulka a v tu chvíli Boxer z hlavy strhnul svůj šátek a utekl. “Jéééžiš, to je debil”, “Zkazil nám hru”, “Co se to s ním děje?”, “Dnes s ním není žádná legrace”, říkali zklamaní kluci a všechnu vinu házeli na Boxera. Ha! Grizzly říkal, že mezi námi je jeden kamarád, kterého něco hrozně trápí, ale nechce o tom mluvit!, pomyslel jsem si. Boxer! Ihned jsem vypadl z klubovny a začal ho hledat.Procházel jsem všechny místa, kam mohl jít, ale nedařilo se mi ho najít. Nakonec jsem otevřel dveře na záchod, kde jsem jen nahlédl, ovšem ani tady nebyl. Když jsem dveře zavíral, uslyšel jsme lehké vzlyknutí. Takové to vzlyknutí, které se snažíte zatajit, ale nedaří se to. “Boxere? Co se děje?”, zeptal jsem se směrem ke dveřím do kabinky, kde Boxer byl. Odpovědí bylo jen další vzlyknutí. “Grizzly říkal, že je mezi námi někdo, koho něco trápí, ale nechce nám to říct. Co se děje?”, zeptal jsem se podruhé. “Nic se neděje”, řekl Boxer a do toho se hlasitě rozbrečel. Už to v sobě totiž nemohl udržet. Nevěděl jsem, co mám dělat, byl jsem z toho velmi v rozpacích. Stál jsem tady na záchodě a poslouchal, jak Boxer nekontrolovaně brečí a zdálky se ozývá hlasitý smích kluků. Zřejmě pořád hrají Medvěda. “Boxere, co se děje? Trápí mě, že tady brečíš a rád bych Ti pomohl.”, zeptal jsem se a sám jsem cítil, jak se mi chce brečet. Najednou jsem uslyšel, jak v kabince někdo vstává a pomalu odemyká dveře. Když Boxer otevřel dveře, uviděl jsem jeho tváře, které byly celé mokré od slz. Jiskra z očí, kterou tam vždycky měl, byla pryč. “Co se děje?”, zeptal jsem se ho.“Můj bráška je nemocný. Můj malý bráška je těžce nemocný a leží teď v nemocnici. Maminka mi říkala, že neví, jak dlouho tam bude a já se bojím, že o něj příjdu! Doma mi o tom nechtějí nic říct, jen tam všichni brečí a říkají, že neví, jak dlouho tady s námi ještě bude. Je to moc zlé. Tak jsem chtěl přijít sem, abych přišel na jiné myšlenky, jenže ono to nešlo. A když pak Šikulka řekl, abych se šel léčit, tak jsem si zase vzpomněl na brášku a nevydržel to. Je to debil, ten Šikulka! Nikdo z nich vůbec nechápe, co se děje. A je jim to jedno. Jenže můj bráška teď umírá a oni…”, Boxer tu větu ani nedokončil a rozbrečel se. V těchto situacích nevím, co mám dělat – nikdy jsem nic podobného s nikým neřešil. Dal jsem Boxerovi ruce kolem ramen a pak mě to trklo! “Počkej tady, Boxere!”, odběhl jsem rychle do klubovny a klukům v rychlosti řekl, co se s Boxerem děje a taky jim řekl o svém nápadu. “Hej, my si tady hrajeme na Medvědy a ani jsme si nevšimli, že Boxer se trápí. Jen jsme mu vynadali, když Medvědy nechtěl hrát. Ale jeho bráška teď hraje jinou hru – hru o svůj vlastní život. My mu pomoct nemůžeme, ale můžeme ho alespoň potěšit. A potěšit Boxera. Pojďme jeho bráškovi napsat pozdrav od nás všech!”, řekl jsem a všiml jsem si, že Šikulka se teď cítil velmi špatně a ihned vyrazil za Boxerem. Ó, jak je to všímání si věcí kolem nás důležité, opět jsem si uvědomil. Jak jsem se později dozvěděl, šel se mu omluvit za to, jak necitlivě mu řekl, aby se šel léčit.Všichni jsme tedy zbytek schůzky věnovali výrobě pozdravu pro brášku od Boxera. Ani nevíte, jakou jsem měl radost, když jsem na konci schůzky uviděl, že se Boxer usmíval, když jsme mu dávali pozdrav pro jeho brášku. Každý z nás mu podal svou skautskou levici a omluvil se mu. Viděl jsem na něm, jak se Boxerovvi ulevilo a byl jsem za to moc rád.