Skaut48.cz

„Vymyslíš nějakou bojovou hru?“, ptá se mě Předseda v podvečer na Jarním táboře. „Nejlépe, aby byla spojená s legendou.“. Ta byla na téma Fallout – hlavním cílem dětí bylo sbírat a udržovat si potraviny – na základě počítačové hry. Téma se mi moc líbilo a tak říkám Předsedovi: „Co kdyby děti bojovaly o svou večeři? Jako myslím reálnou večeři – o to, co budou za dvě hodiny jíst?“ A tak jsme do bedny začali skládat salám, nakrájený chleba, sýr, prostě vše, co by děti jinak normálně dostaly na večeři.

S bednou jsme vyrazili do lesa a připravili tři základny – jednu pro každý tým a jednu pro vedoucí. Úkolem dětí bylo získat co nejvíce potravin k večeři z vedoucí základny. Navíc si ale mohly loupit večeři i vzájemně od sebe. Po vysvětlení pravidel hra začala. Děti aktivně běhaly a snažily se získat potraviny pro svůj tým. Jak čas postupoval, vedoucí zvolnili z aktivního hlídaní bedny, aby děti měly vetší šanci a hra dostala novou dynamiku. Sem tam se nějakému záškodníkovi povedlo uloupit potroviny z druhého týmu. Po čase se ovšem týmy zhromáždily kolem svých stanovišť tak, aby se soupeř nemohl dostat k jejich základně a tím se hra zasekla. Hráči jen postávali a hra zcela ztratila dynamiku.

Chtěli jsme hru rozproudit a tak Baboš, v dobré víře, písknul a svolal děti doprostřed hřiště. Většina hráčů to pochopila tak, že hra končí a Čertík vzala na nástup i bednu s potravinama jejich týmu. Když se děti seřadily na improvizovaném nástupu, Baboš zvolal: „Toto není nástup! A hra ještě neskončila! Hra ještě neskončila!“ Děti na něj nechápavě koukaly, ovšem když někteří vedoucí bleskurychle uloupili několik potravin z Čertíkem donesené bedny, chytli se toho hráči z druhého týmu, každý rychle vzal jednu potravinu od soupeře a pelášil s ní ke své základně. Během 10ti vteřin měl Čertíkův tým práznou bednu a soupeři téměř vše. Ihned jsem zaznamenal zklamanou tvář Čertíka i ostatních v týmu. Cítili se poškozeni z nefér přístupu.

My vedoucí jsme si ihned uvědomili, že toto se nám nepovedlo a měli jsme upřimnou snahu situaci zachránit. A tak jsme se rozhodli loupit u druhého týmu, který měl téměř vše. Jenže jsme si neuvědomili, že díky předem stanoveným pravidlům jsme my byli nesmrtelní a tak nás nikdo nemohl zastavit. Poté, co jsme vše uloupili i druhému týmu se zklamaný Persil s Mimoňem sebrali a na protest odešli ze hřiště. Ač jsme na začátku měli dobrý úmysl, celá hra v tuto chvíli skončila velkým zklamáním obou týmů a nikomu se už nechtělo pokračovat. Zkazili jsme skvěle rozehranou hru.

My vedoucí jsme se na sebe vzájemně koukali a slova byla zbytečná – cítili jsme, že jsme to nezvládli a před náma byla velká výzva. Co teď? Jak situaci vyřešit, aby byla ku prospěchu všech. A tak navrhuji Babošovi: „Co kdyby jsi svolal nástup a dětem se omluvil za pokažený konec.“ Ten se této myšlenky ihned chytnul a zrealizoval ji. Svolali jsme nástup a z Babošových úst zazněla upřimná omluva za zpackaný konec hry. Mno jenže co teď s oloupenýma potravinama? Oba týmy se cítily poškozené a očekávaly, že situaci vyřešíme my – vedoucí. Nakonec jsme dětem řekli, že my jim ty potraviny rozdělit nemůžeme, protože nevíme, kdo co měl před tím nešťastným nástupem. Navrhli jsme jim tedy, ať sami naleznou řešení této situace.

A tak se děti daly do vášnivého rozhovoru a vzájemně se překřikovaly – hádaly se, kdo co měl. Nekteřé se toho účastnit nechtěly a tak jen stály opodál a pozorovaly vzniklé hašteření. Sem tam se ozvala myšlenka, že by si mohly dát všechny věci dohromady a povečeřet společně – oba týmy. Zpočátku byla tato myšlenka přehlušena hádkou, ovšem jak čas plynul a nedařilo se nalézt jiné řešení, nakonec všechny děti došly ke společnému výsledku – oba týmy týmy spojíme v jeden celek a společně se najíme. My vedoucí jsme celou tuto situaci jen pozorovali a nezasahovali do ní.

V tomto okamžiku jsem do toho vstoupil já krátkým shrnutím nastalé situace. Ještě jednou jsem se dětem za nás vedoucí omluvil a ujistil je, našim záměrem nebylo je poškodit. Vysvětlil jsem jim, proč jsme se rozhodli, že nastalou situaci s potravinama si musí vyřešit sami a vyjádřil jsem potěšení nad tím, že se nakonec týmy dokázaly dohodnout a najít skutečně férové řešení pro všechny. Když jsem domluvil, děti celé této situaci spontánně zatleskaly.

Pro mě osobně to byl velmi silný okamžik, nad kterým jsem ještě dlouze přemýšlel. Myslím, že nám vedoucím se podařila velká věc – z naprosto zpackané hry jsme vytěžili výsledek, který dal dětem mnohem vetší ponaučení, než kdyby hra dopadla dobře. Ukázali jsme jim, že i my vedoucí jsme lidé, kteří se občas mýlí a děti nám ukázaly velkou empatii v tom, že se na nás nakonec nezlobily a naopak z toho měly dobrý pocit. A zachovaly se, jako praví skauti. Persil s Mimoňem v tuto chvíli pořád seděli opodál na slaměnném stohu a čekali, až za nimi příjdeme z lesa. Baboš si oba dva zavolal bokem a i jim se za celou situaci omluvil a řekl jim, jak to nakonec týmy vyřešily. Měl jsem dojem, že kluci spíš čekali, že dostanou za „útěk ze hry“ trest a budou klikovat. Na chatě, když jsme se na okamžik k té hře vrátili, Persil řekl, že to byla dobrá hra.

Mám skutečně velmi dobrý pocit z reakce dětí – ukázaly, že se umí chovat, jako správní skauti a hledat opravdová řešení. Rád bych vyslovil uznání Babošovi, který měl „koule“ na to, že se bez problémů dětem upřimně omluvil. Uvědomuji si, že pro spoustu lidí je takový krok velmi težký a někteří ho ani nejsou schopni. A vyslovuji uznání a poděkování i ostatním vedoucím za to, že svým rozvážným přístupem dopomohli ke klidnému řešení nastalé situace.

Jak tedy z nevýhody udělat výhodu? Někdy stačí obyčejný lidský přístup.

Díky všem.

Luky