Na Filipku se slůňaty

Beskydy, 19. 1. 2019

Na výpravu za sněhem jsme vyrazili v lednu společně se slůňaty. Účast vlčat nebyla velká, ale i tak jsme si to dostatečně užili. Sněhu byla hromada. Někdy snad až moc. Úvodní kopec nás stál mnoho energie, taky jsme trochu utekli slůňatům, odměnou bylo řádění na obrovských haldách sněhu nahrnutého z cest. Ne, jezdit se po nich nedalo, ale zato se daly přesunovat zmrzlé kusy nahoru nebo někam jinam stranou, bylo k tomu potřeba velké úsilí téměř všech vlčat. To byla výzva a vlčata uspěla. Poté jsme se přesunuli zase dál. Na další zastávce jsme po svačině vytvořili lopatovou dráhu. Když nás přestalo bavit jezdit, vrhli jsme se na další haldu sněhu, tentokrát nafoukanou a tedy ne tak tvrdou. Vlčata ji provrtala skrz naskrz. Pak, až nás opět dohnala slůňata, jsme se vydali již společně na vrchol Loučka. Neprošlápnutou cestou se vlčatům nešlo tak špatně, protože se tolik nepropadali. Pro dospělé byla cesta o něco náročnější, pro mě v 5. měsíci těhotenství to bylo opravdu velmi těžké. Tady mě předběhly skoro všechny děti. Naštěstí byli Vašek s Helou připraveni a na vrcholku všem nabídli doping v podobě krabičky vánočního cukroví, o které se s námi ostatními podělili. Po společné fotce byl tak akorát čas se vyrazit zpět. Kluci to brali buď středem cesty na lopatě nebo naopak nahrnutými krajem, kde zapadali místy až po zadek. Po cestě jsme se ještě zastavili na všech dříve vyježděných místech – přece se dráhy nebudují jen na jedno použití. A pak jsme tak akorát došli k autobusu. Spokojení jsme byli do chvíle, než nám řidič sdělil, že neodjedeme, protože se mezi parkujícími auty na smyčce neotočí. Takže jsme sice stihli autobus, ale vlak nám ujede. Dalo se jen čekat. Ovšem krom toho zpoždění nám to moc nevadilo, protože jsme aspoň měli dost času rozmrznout a převléknout se do suchého. Do Ostravy jsme se pak vrátili o hodinu později, unavení, nabažení sněhem a lehce opálení od celodenního sluníčka.

Vychutnali jsme si krásný slunný den plný akce a sněhu.

Lucka