Osmačtyřicítka Ostrava

Proč se uzel rozvázal?

Povím Ti příběh o Peckovi – byl to velmi náruživý skaut, který začínal počátkem devadesátých let. Aby měl příběh větší sílu, doporučuji se na pár vteřin zastavit a pravdivě odpovědět na tyto jednoduché otázky. Čtení potom bude působivější a proto, pokud jsi se rozhodl na ně teď neodpovídat, zamysli se, zda tento postoj nepřehodnotíš.

Co mi skaut přinesl

Pecka miloval uzlování. Tedy… alespoň si to myslel. Vyhrával všechny soutěže svého oddílu, později střediska, až nastala doba, kdy se začal poměřovat v uzlovacích regatách s dalšími skauty z celé republiky. A šlo mu to – vyhrával jednu uzlovací regatu za druhou a byl na sebe náležitě hrdý. Všichni v okolí věděli, že když se Pecka přihlásí na závod v uzlování, pro ostatní zbývají jen 2. a horší místa. Byl to machr. Anebo nebyl? Čtěte dále.

Dny, měsíce i roky utíkaly a Pecka nám dospěl, šel na vysokou školu, kde si našel svou budoucí ženu, se kterou splodil syna. Nikdy nezapomněl na svůj oddíl, roky strávené ve skautu a proto se tam pořád rád vracel a z času na čas vypomáhal s nějakou tou výpravou či táborem. Užíval si každé chvilky strávené se skauty a nebylo tedy divu, že svým zapálením “nakazil” i malého Jirku – jenž dostal přezdívku Pecička. Pecka ukazoval svému synovi spoustu věcí, které se ve skautu naučil a samozřejmě se pochlubil i se svou schopností v uzlování. Pecičku to natolik fascinovalo, že se jednoho dne rozhodl, že půjde ve šlépějích svého otce – bude nejlepší v uzlování.

Tatínek zažíval obrovský pocit hrdosti a uspokojení, když viděl, jak se mu chce jeho kluk vyrovnat a jak se mu v tom daří – je to pocit, který plně dokáží pochopit jen tátové. Pecička se v uzlech neustále zlepšoval a když šel na svou první uzlovací regatu, zvítězil. Pecka i Pecička z toho měli obrovskou radost a starší skauti kolem si jen povzdechli, když viděli, že malý Pecička je stejně dobrý, jako jeho táta. Opět se po letech bude v regatách bojovat jen o druhé místo.

Náhlé probuzení

Jednoho dne musel Pecka vyrazit na služební cestu a v době, kdy se loučil se svým synkem a dával pusu manželce ještě netušil, jak moc osudnou se mu tato cesta nakonec stane. Pecka nebyl úspěšný jen jako skaut, ovšem i jako člověk – stal se z něj uznávaný odborník v oboru stavitelství a tak často navštěvoval zahraničí, kde přednášel či dohlížel na některé stavby. Bydlel v hotelích, které ne vždy byly příjemné a pohodlné, ovšem jak sám říkával: “Skaut mě naučil zvládnout všechno!”.

Asi čtvrtý den služební cesty se Pecka vrátil na hotelový pokoj. Měl za sebou dlouhý a náročný den plný jednání a dohadování. Jsou to takové ty dny, kdy se vrátíte domů a jediné, na co myslíte je postel a spánek. Žádná večeře, žádná televize – jen postel. Pecka se tedy převlékl do pyžama a doslova upadnul na postel, na které okamžitě usnul. Někdy nad ránem lehce pootevřel oko. Ani vlastně nevěděl proč, ale ihned pocítil, že něco není v pořádku – intuice mu říkala “vstávej”, jenže únava a nevyspání byli proti. Zavřel své utahané oko, převrátil se na druhou stranu a rozhodl se, že usne. Po asi 20ti vteřinách se k intuici přidal další vněm – Pecka ucítil divný pach – jakoby se někde něco pálilo. Okamžitě se posadil na postel a uvědomil si, že je celý propocený. Ne tak, jako když v létě spíte pod peřinou, nýbrž nějak více. Byl durch mokrý a v pokoji bylo nebývalé teplo.

Ač byl Pecka před chvílí ještě uprostřed svého snu, nyní mu již mozek frčel na plné obrátky a snažil se zjistit, co se děje. Jednotlivé části jeho těla začaly fascinujícím způsobem spolupracovat. Kdyby měl Pecka teď možnost sám sebe pozorovat, sám by v úžasu sledoval, co všechno jeho tělo dovede. Srdce se mu rozbušilo nebývalou rychlostí – jakoby už vědělo, že je Pecka ve velkém nebezpečí, plíce začaly okamžitě dodávat dostatek kyslíku do všech buněk jeho těla, močový měchýř přestal otravovat s potřebou se vyprázdnit, neboť věděl, že nyní jsou důležitější věci k řešení, jeho žlázy a uzliny začaly produkovat hormony, aby Peckovi pomohly vyřešit nastalou situaci. Všechny buňky v těle nyní makaly na plné obrátky.

Pecka rychle vstal, přeběhl ke dveřím svého pokoje a pokusil se rozsvítit světlo – to ovšem nefungovalo. Zápach něčeho spáleného zesílil a Pecka se začal malinko dusit… “Požár!”, vykřikl sám pro sebe v duchu a sáhnutím na dveře se ujistil, že tomu tak skutečně je – málem si spálil ruku! Jeho srdce se rozbušilo ještě rychleji a mozek makal, co jen dovedl. Vše, co se Pecka doposud ve svém životě naučil, vše, k čemu byl vedený nejen ve skautu, ovšem i doma, musel nyní využít ne na 100, ovšem na 1000 procent. Nebyl čas na přemýšlení, nebyl čas na stanovení strategie – nyní má Pecka jediný úkol – přežít.

Vyrazil do koupelny, otočil kohoutkem, aby se ujistil, zda teče voda. Oddechl si, když zjistil, že teče. Vzal všechny ručníky, které v koupelně našel, namočil je do vody a začal jimi ucpávat díry ve dveřích, přes které vnikal do pokoje kouř. “Co teď?”, zeptal se v duchu sám sebe, jakmile dokončil tuto činnost. Vědel totiž, že to mu dá jen nějaký čas, ovšem život mu to patrně nezachrání. Zmateně tedy přeběhl k posteli a začal kolem sebe zběsile hmatat, aby našel noční stolek s telefonem. Doufal, že bude schopný zavolat hasiče, ovšem když telefon našel, zjistil, že stejně, jako ostatní přístroje na elektřinu, nefunguje. Na zklamání nebyl čas a tak Pecka vymýšlel, co dále, neboť když opět zašel sáhnout na dveře, byly citelně teplejší. Přeběhl tedy k oknu a vykoukl ven. Z okolí hotelu by málokdo poznal, že se v této budově, v každičkém okně, odehrává drama jednoho či dvou lidí. Pouliční lampy ledabyle osvětlovaly chodník, za jehož prahem se rýsovaly tenisové kurty. Všude byl klid. Klid, ze kterého až mrazilo. Po kurtech se líně procházela kočka, na kterou ze zahrádek semtam štěknul pes. I těm se ovšem chtělo spíš spát, než se zabývat dramatem procházející se kočky. Jaký to kontrast oproti dramatu odehrávajícím se jen 20 metrů opodál v hořícím hotelu.

Kočka se na kurtech najednou zastavila a prudce otočila hlavu směrem k hotelu. Jakoby se dívala do pátého okna zleva, třetího patra, kde zrovna stál Pecka a bedlivě skenoval okolní terén všemi svými smysly. Koukající kočky si vůbec nevšímal, neměl na to čas. “Třetí patro, to je 3x 2,5 metru plus šířka betonu… pět, sedm a půl… to je minimálně osm metrů,”, začal své bleskové úvahy Pecka a otočil se směrem do místnosti, jež se pomalu začínala zahalovat kouřem. Pecka si odkašlal, rychle přiběhl k posteli, serval z ní prostěradlo a z polštáře a peřiny povlečení. Strhnul záclony i závěsy a rychle v hlavě počítal délku všech těchto věcí. “Dvanáct metrů! Super, mám i rezervu”, v duchu si pomyslel Pecka v době, když už zcela automaticky a po paměti svazoval jednotlivé kusy k sobě. Jeho znalost uzlů se mu teď náramně hodila. “Myslím, že by to byl rekord”, našel si Pecka čas na myšlenku, která mu proletěla hlavou a zmizela tak rychle, jako přišla. Na okamžik taky zacítil pocit hrdosti – stejný, jako když vyhrál další a další uzlovací regatu. Povlečení rychle navázal na topení, pootevřel okno a improvizované lano shodil dolů. Čekat na hasiče bylo příliš riskantní, vyhodnotil situaci Pecka a vylezl na parapet.

Cesta dolů aneb co mi skaut odnesl

Pomalými pohyby se začal slaňovat dolů. Vzpomněl si, jak se skauty pravidelně lezli po skalách a tak tu správnou techniku znal. Po chvilce se podíval dolů a zjistil, že už je za půlkou. “Jsem zachráněný,” oddychl si a opatrně pokračoval dál. Náhle se ovšem prostěradlo, kterého se držel samo posunulo o pár centimetrů dolů a prudce se zastavilo. Pecka se rychle podíval nahoru a srdce se mu opět rozbušilo, jako nikdy předtím. Jeho oddech před pár vteřinami byl předčasný a když si Pecka uvědomil, co se stalo, srdce se blížilo stavu infarktu a mozek mrtvici. Uzel, který uvázal, povolil. Uzel, který vázal snad miliónkrát povolil. Teď! Proč teď?! Pecka se nyní koukal nahoru a čekal, co se bude dít. Měl smrtelný strach udělat jakýkoliv pohyb a tak jen strachy bez sebe visel na prostěradle, zapřený nohama o zeď hotelu. Kočka z tenisového kurtu tuto scénu nadále nerušeně pozorovala. Prostěradlo sebou trhlo podruhé a s větší razancí, čímž se Pecka dostal se svým tělem do záklonu a než si stihl uvědomit, co se stalo, jeho improvizované lano se celé uvolnilo a….

…mezitím, asi v 1000 kilometrů vzdáleném městě spokojeně ve své postýlce spal Pecička. Večer se vrátil ze skautu, kde učil ostatní kluky škotovu smyčku. Uměl ji samozřejmě nejrychleji ze všech a když po něm Mourek, jeho rádce, chtěl, ať uzel naučí dva nováčky, hrdě se jal tento úkol splnit. Vždy velmi rád ukazoval, jak rychle umí uzly vázat a měl radost, když to mohl naučit někoho dalšího. Všichni kluci v okolí ho za jeho schopnosti vázat uzly obdivovali a tak i dnes Pecička usnul v postýlce spokojeně. Když náhle, asi ve čtyři hodiny ráno…

… než si Pecka uvědomil, že jeho uvázaný uzel již neexistuje, měl za sebou již asi 30cm volného pádu. Čas se mu najednou zpomalil tak, že se mu začal promítat celý jeho život před očima. Dětství, první výprask, první výprava ve skautu, první uvázaný uzel, nástup na střední školu, první láska, promoce, svatba, narození Pecičky… Pecička!!!… vzpomněl si v pádu Pecka na svého syna a do očí se mu vehnaly slzy. V tento okamžik si uvědomil, jak rychle padá k zemi – najednou jeho tělem prostoupila dosud nepoznaná schopnost vnímat každičký milimetr svého těla. Cítil, jak mu vítr prolézá mezi vlasy, cítil, jak se mu pyžamo třepotá u nohou, cítil každičký náraz látky na stehno. Cítil, jak naposled v ruce držel prostěradlo, které před chviličkou upustil a cítil, jak se blíží k zemi. Každičkou milisekundu nyní prožíval velmi intenzivně tak, jako nikdy předtím. Vzpomínkami se vrátil k Pecičkovi a před jeho očima se mu zjevil obraz, jak kouká se svého syna, který nic netušíc leží ve své postýlce a spokojeně spinká. Náhle ucítil tvrdý náraz a pak už nic. Vůbec nic…

… ve stejnou dobu, zhruba v 1000 kilometrů vzdáleném městě, asi ve čtyři hodiny ráno sebou ve své postýlce náhle trhnul Pecička. Prudce otevřel oči a zhluboka dýchal. Zřejmě se mu něco ošklivého zdálo a tak se posadil na postel, aby se rozdýchal. Nemohl si vzpomenout, co se mu zdálo, ale ani se rozpomenout moc nechtěl. Přišlo mu to divné, že ho to nezajímá, neboť jindy trávil dlouhé chvíle tím, aby si vzpomněl na své sny. Dnes ne. Jen se otočil na druhý bok a spokojeně usnul.

O 2 minuty později se v dáli začne linout zvuk houkajících sirén a k hotelu přijíždí první hasičské auto. Během několika následujících minut přijíždí další a další auta plné hasičů, policistů i záchranářů. Když dvojice hasičů v zadní části hotelu zahlédne bezvládné tělo ležící na zemi, okamžitě se k němu rozeběhne, ovšem ze své zkušenosti již z dálky ví, že zde již pomoci nebude. Mladý muž, ve věku asi 36 let leží na zemi v kaluži krve s ošklivě zakloněnou hlavou. Dopadl přesně na hranu chodníku a obrubníku. Když hasiči doběhnou, spatří vedle něj kusy prostěradla. Jeden z nich ho zvedne, podívá se na uzel a ukáže ho tomu druhému. Ten jen nevěřícně a bezradně zakroutí hlavou a povídá: “Kdyby alespoň uměl uzlovat, když už na nás nechtěl počkat.”. První hasič přikyvuje.

Proč?

S Pecičkou není vůbec žádná řeč, pořád jen mlčí anebo brečí. Ani do školy nechodí, neboť by to nemělo smysl – nedokáže se na nic soustředit. S maminkou to teď mají velmi těžké. Ránu osudu, která je potkala, si nezaslouží nikdo. Je to již měsíc, co pochovali svého tatínka, manžela. Pecička ze vzteku vhodil všechny lana do ohně a nechal je shořet. Nenáviděl skauting! Nenáviděl uzlování a nenáviděl sám sebe i svého tatínka. Byla to pro něj taková rána, že se s ní nedovedl vyrovnat a nenávist všeho kolem mu s tím pomáhala. Najednou nechápal, k čemu ten skauting je a rozhodl se, že s ním definitivně skoncuje. “Už nejsem SKAUT!”, napsal svému vůdci, jenž patřil mezi nejlepší tatínkovy kamarády, stručný dopis, který byl celý promočený od slz, ovšem bylo v něm všechno, co sdělit chtěl. Všechno a zároveň nic. Vůdcovy tváře, když dopis otevřel, se úzkostí a lítostí ihned zalily slzami. Pecičku chápal a moudře mu dal tolik času, kolik potřeboval. Dopis si schoval a nikdy jej nevyhodil. Byla to pro něj tichá vzpomínka na největší trauma jeho skautského života.

Během několika let, až Pecička vyrostl do věku dospělého muže, ho něco ke skautu opět táhlo. Chtěl pochopit, co se vlastně stalo a jak je možné, že jeho tatínek, který byl mistr v uzlování umřel právě kvůli tomu. Až mu to v jeden den, na výpravě, docvaklo. Je to takový ten pocit, kdy Ti docvaknou všechny souvislosti a Ty pochopíš, v čem je jádro problému. Pochopíš podstatu a víš, jak ji zabránit. Někdy se tomu říká “Aha moment”.

V jeho oddíle se skauti učili uzly, učili se je vázat na čas, ovšem nepoužívali je v praxi. Nevěděli, k čemu slouží. Na táboře místo provazů a lan používali hřebíky a navíc jim tábor postavili dospělí. Na výpravách se s uzly nesetkali a když, pak jen v soutěži na čas. Pecička si uvědomil, že se z jeho oddílu vytratila podstata, proč se uzly skauti učí. Že se je neučí kvůli Svojsíkovu závodu či uzlovací regatě, ovšem proto, že jsou pro život důležité. Jenže jak mohou být pro život důležité, když ho oddíl nenaučil k čemu jsou – jen je naučil vázat je rychle? K čemu byla jeho taťkovi schopnost být nejrychlejší, když vlastně nevěděl, k čemu ty uzly slouží? Sám Pecička si uvědomil, že jim nikdo v oddíle nevysvětlil podstatu uzlování.

A co dál?

A tak kdykoliv potkal nějakého skauta, položil mu tyto tři otázky?

  1. Umíš uvázat Škotovu smyčku, zvanou “Škoťák”?
  2. Víš, k čemu tento uzel slouží?
  3. Použil jsi ho už někdy v praxi?

Pecička byl velmi překvapený, jaké dostával odpovědi. Téměř každý skaut odpověděl pouze na první otázku “Ano”, na zbývající již byly často odpovědi “Ne”. “Toto chtěl Robert Baden-Powell, zakladatel skautingu, když přemýšlel nad podstatou skautingu?”, ptal se často na přednáškách pro skauty Pecička. “Chtěl, aby se skauti učili dovednosti, kterým nerozumí, k čemu jsou? Skutečně z nich chtěl vychovat skauty, kteří umí nejrychleji uvázat uzel anebo chtěl, aby si uzlem dokázali v životě v různých situacích poradit?”, pokračoval v otázkách Pecička. “Já myslím, že odpověď se nachází v hesle: Buď připraven…. Můj tatínek před lety za to zaplatil životem a já jsem se rozhodl, že budu mezi skauty šířit jeho příběh, abych jim ukázal, že ne vždy děláme věci skvěle a že nepochopení podstaty skautingu se může, ač neúmyslně, spolupodílet na lidské tragédii. Víte, “, na chvíli se Pecička zastavil a povzdechl si. “když se někdy skautů zeptám, proč dělají tu nebo onu činnost, tak jen pokrčí rameny, že neví nebo řeknou, ‘protože jsme to tak dělali vždycky’. Jenže to je odpověď, která mi dělá vrásky na čele, neboť mi to říká, že vůdci nedostatečně přemýšlí nad tím, co děti učí. I v našem oddíle se uzlovalo ‘na čas’, protože se to tak dělalo vždy. Když jsem pak ovšem začal pátrat v kronikách, zjistil jsem, že toto si vůdci jen myslí, ovšem ve skutečnosti kdysi skauti našeho oddílu aktivně uzly využívali. Pak se ovšem zmodernizovala táborová základna, vůdcům přišlo snažší tábor postavit bez dětí a najednou se celý smysl uzlování vytratil – a zbyla z něj pouhá kostra, která již dávno neplní svůj původní smysl – umět se o sebe postarat. Uzly se neučíme proto, abychom je uměli uvázat rychle, ovšem proto, abychom uměli použít správný uzel ve správný čas. Oddíl, do kterého můj tatínek chodil v něm utvořil nebezpečnou představu, že umí uzlovat. Nebezpečná byla proto, že to byla pouhá iluze – nebezpečnější, než kdyby si myslel, že uzlovat neumí.  To by se pak patrně z toho okna vůbec neslaňoval. Naše rozhodnutí, jakožto vůdců může mít dalekosáhlé důsledky, aniž bychom si je uvědomovali. Vše, co Robert Baden-Powell vymyslel má svou hlubokou podstatu a když nad ní nebudeme přemýšlet a budeme jen slepě opakovat to, co známe, pak to ne vždy musí vést k tomu, k čemu byl skauting stvořen. Rozesmutním se, když vidím, jak se z oddílů vytrácí původní myšlenka a podstata skautingu, jak vůdci dětem předávají stěží desetinu toho, co by mohli. Vy, kteří teď vedete své oddíly za tento stav často nemůžete, neboť sami jste již vyrostli v oddíle, jehož podstata se od té původní vzdálila. Přesto právě vy máte nyní v rukou možnost svůj oddíl posunout dopředu – navrátit mu prapůvodní podstatu. Vytvořit z něj oddíl, který se bude hlásit k původním myšlenkám Baden-Powella. Oddíly, které jsou postavené jen na dobré partě a zážitcích jsou jistě fajn, jen si jaksi myslím, že skauting má navíc. Že my všichni máme navíc!”, říkával na svých přednáškách Pecička a většinou pak pozoroval jen tiché mlčení všech účastníků.

Poučme se tedy z příběhu Pecky a Pecičky a pojďme společně začít dělat skauting jinak. Teda jinak… pojďme ho dělat tak, jak to původně Robert Baden-Powell zamýšlel.

Pokud Ti dává odkaz toho příběhu smysl, prosím sdílej ho s těmi, o kterých si myslíš, že je může přivést k zamyšlení.

Vyhodnocení prvních 100 odpovědí otázek ze začátku příběhu nalezneš zde.